Nejprve si řekněmě, jak dnes probíhá taková klasická veřejná zakázka. Vědec v laboratoři potřebuje nový přístroj, např. laboratorní třepačku. Je de facto jedno, jestli jde o laboratoř vysoké školy nebo soukromé firmy. Princip je stejný. Je tedy potřeba si ujasnit požadavky na takový přístroj a jak jinak, než průzkumem trhu.
Jsou tedy předběžně osloveny 2 až 3 firmy nabízející třepačky s tím, že nákup se bude realizovat stejně až za rok. Z došlých nabídek vědec vybere v lepším případě tu, která se mu líbí nejvíce, a v horším případě si vezme od každé to nejlepší. Samozřejmě teď už svou roli hraje cena, protože rozpočet není neomezený. Z nabídek výrobců z Koreje, USA a Švýcarska si zvolí střední cestu, coby přístroj, který lze nazývat ještě třepačkou a zároveň moc nestojí.
Nyní nastává problém se specifikací. Na danou aplikaci je zapotřebí konstantní teplota 37 °C a otáčky 150 RPM, posléze 200 RPM. Nicméně do požadované specifikace uvede, že je naprosto nezbytné, aby třepačka zvládala rozsah teploty –20 °C až +80 °C a otáčky od 25 do 300 RPM. Závěrem každého takového VŘ je zpravidla to, že hodnotícím kritériem je pouze cena (rád to přezdívám "Dodejte nám tříkolku, které budeme říkal laboratořní přístroj, ale hlavně levně!).
Distributor korejského výrobce se svou specifikací nemá šanci v takové zakázce vyhrát, akčoliv by jeho přístroj patrně na triviální kultivaci bohatě stačil, a za ušetřený peníz by se mohla pořídit ještě centrifuga. Horší to je u Švýcarského produktu, který pro změnu vyhoví všem požadavkům a většinu jich překoná. Ovšem za vyšší cenu.
Teď konečně můžeme přejít k počtům. Jedinec ze strany zadavatele zabije spoustu času vypisováním hraničních hodnot přístroje a jeho rozměrů v milimetrech, aby dostal to, co rozpočet dovolí. Chce-li s veřejnou zakázkou uspět, stejně bude potřebat třeba další dvě nabídky, a kvůli tomu absolvuje setkání, každé o délce jedné hodiny, s ostatními dealery. O e-mailové a telefonické komunikaci nemluvě. Na druhé straně je to všechno krát dvě (pokud není uchazečů více jak tři). Cesta, jednání, telefonáty, diskuse s výrobcem, příprava 2–3 cenových nabídek...
Nebylo by jednodušší prostě vypsat výběrové řízení na konkrétní model daného výrobce a ušetřit tím spoustu času? Proč mají lidé z laboratoře trávit hodiny sestavováním specifikace třepačky, a žít v nejistotě, jestli jim na stole nakonec nepřistane nějaký Hong Kong?
I já bych byl rád, kdybych dostal oznámení, že se vypisuje VŘ pro ten a ten model a bylo by jasné, že nemusím dělat "křoví". Možná to zní ode mne jako lenost, ale skutečnost je trochu jiná. "Kdo se nezúčastní, ten nevyhraje." říká se. Jenže ona výhra veřejné soutěže ještě výhrou být nemusí. O tom mě přesvědčila nemocnice v Mladé Boleslavi, kde se kolega zúčastnil s nabídkou krevních bank. Nikdo ho nevaroval, že zakázku má vyhrát někdo jiný. Nikdo ani výběrové řízení nezrušil, když vyhrál, a tak dodané přístroje byly ze strany obsluhujícího personálu podrobeny sabotážím typu přestrihnutý drátek tam, odšroubovaná nožička sem. Tehdy by se ušetřilo i dost peněz na obou stranách.
Ostatně nejde o nápad světoborný. V jiných odvětvích, ať už firemních nebo státních, lze běžně najít zakázky typu "Nákup 40 ks notebooků DELL XYZ s displejem XX", grafickou kartou ABC s 1024 MB RAM..." Ani není potřeba vypisovat rozměry v milimetrech a když ne peníze, šetří se alespoň čas.